To mě napadlo, když jsem slyšel, co si někteří lidé myslí o našem papeži Františkovi. Nechce se mi tady vypočítávat všechno, co proti němu říkají, ale jedno téma zmíním. Jsem přesvědčen, že papež František je řádně zvoleným papežem a já osobně jsem tomu rád.
Problémem církve je, že kráčí dějinami až příliš důstojným krokem a že se dívá pohledem upřeným do věčnosti. Jistá rezervovanost je nutná a je dobře dát věcem čas, aby se ukázalo, co jsou zač a kam vedou. Někdy je ale potřeba reagovat a vykročit. Tu odvahu měl například Jan XXIII., když si zvolil papežské jméno Jan, aby je po 500 letech očistil, nebo když svolal II. Vatikánský koncil. Takovou odvahu má i náš papež František, který pojmenovává letité problémy církve a zabývá se tématy dlouho neřešenými (finance, odpovědnost církve za zločiny některých duchovních). Mluví o pastoraci rozvedených, o solidaritě s potřebnými, o otevřenosti vůči všem (i migrantům), o důrazu na společné „my“, a dokonce i o takových (pro křesťany okrajových) tématech, jako je ochrana životního prostředí. František se nebojí ani o sebe (když chodí po Vatikánu a Římě sám a pěšky) ani o církev, když svolává synody k řešení třeba synodality v církvi. Je to silné téma a dokonce kontroverzní. Jde vlastně o cestu k jisté decentralizaci vedení církve, o spoluodpovědnost věřících za život církve ve vzájemném naslouchání a zdůraznění společného znaku křesťanů, že jsme všichni Kristovi učedníci a Boží děti a že musí být slyšen hlas každého, nejen těch, kdo jsou součástí hierarchie církve.
Začal proces, který bude trvat dva roky a všichni jsou zváni, aby se vyjádřili k tomu, jak se jim v církvi žije a jakou mají možnost její život ovlivňovat. Možná si někdo vzpomene na rozčarování ze závěrů Plenárního sněmu církve v ČR, který probíhal v letech 1997–2005. Tolik času a úsilí a nakonec vlastně žádný výsledek. Teď je zase málo času, ale snad právě proto se výsledek dostaví. Věřím, že pak v církvi najde své místo ještě více bratří a sester, kteří jsou dosud na okraji nebo venku.
Radek
Papež František: Dejme si pozor na uzavření se v církvi
Promluva papeže Františka před modlitbou Anděl Páně v neděli 26. září 2021.
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Evangelium dnešní liturgie vypráví o krátkém dialogu mezi Ježíšem a apoštolem Janem, který mluví jménem celé skupiny učedníků. Viděli člověka, který ve jménu Páně vyháněl démony, ale bránili mu v tom, protože nepatřil k jejich skupině. Ježíš je na tomto místě vyzývá, aby nebránili těm, kdo konají dobro, protože přispívají k uskutečnění Božího plánu (srov. Mk 9,38–41). Pak je napomíná: místo abychom lidi dělili na dobré a špatné, jsme všichni povoláni bdít nad svým srdcem, abychom nepodlehli zlu a nedali pohoršení druhým (srov. verše 42–45, 47–48).
Stručně řečeno, Ježíšova slova odhalují pokušení a nabízejí povzbuzení. Pokušení a napomenutí. Pokušením je uzavřít se. Učedníci by rádi zabránili dobrému dílu jen proto, že člověk, který ho vykonal, nepatřil k jejich skupině. Myslí si, že mají „výhradní práva na Ježíše“ a že jsou jediní oprávnění pracovat pro Boží království. Tímto způsobem se však nakonec cítí privilegovaní a považují ostatní za vetřelce, dokonce se k nim chovají nepřátelsky. A to, jak víme, je kořenem mnoha špatností v dějinách: absolutismu, který často vedl k diktaturám a násilí vůči těm, kdo se liší.
Musíme si však také dávat pozor na uzavírání se v církvi. Protože ďábel, který rozděluje (to je to, co slovo ďábel znamená, že rozděluje), vždy podsouvá podezření, aby lidi rozdělil a odloučil. Zkouší to lstivě, a pak se může stát to, co s těmi učedníky, kteří zašli tak daleko, že dokonce vyloučili ty, kteří vyhnali samotného ďábla! Někdy i my, místo abychom byli pokornými a otevřenými společenstvími, můžeme působit dojmem, že jsme „nejlepší ve třídě“, a držet si druhé v odstupu; místo abychom se snažili kráčet s ostatními, vystavujeme na odiv svůj „průkaz věřícího“: „Jsem věřící“ – „Jsem katolík“ – „Patřím k tomuto sdružení, k jinému…“. A ostatní chudáci ne. A to je hřích! Je hříchem vystavovat na odiv „průkaz věřících“, abychom mohli soudit a vylučovat. Vyprošujme si milost překonat pokušení soudit a škatulkovat a kéž nás Bůh ochrání před mentalitou „hnízda“ – mentalitou žárlivě se střežit v malé skupině těch, kteří se považují za dobré: kněz se svými věrnými následovníky, pastorační pracovníci uzavření mezi sebou, aby nikdo nevnikl, hnutí, sdružení uzavřené ve svém vlastním specifickém charismatu atd. Uzavřeni. To vše vede k riziku, že se křesťanské komunity stanou místem oddělenosti, a nikoliv společenství. Duch svatý nechce uzavřenost, ale otevřenost a vstřícnost společenství, kde je místo pro každého.
A v evangeliu je pak Ježíšova výzva: Místo abychom soudili všechno a všechny, dávejme pozor sami na sebe! Ve skutečnosti hrozí, že budeme vůči druhým neoblomní a vůči sobě shovívaví. A Ježíš nás nabádá, abychom se nesmířili se zlem, a to údernými obrazy: „Je-li ve vás něco příčinou pohoršení, vyřízněte to!“ (srov. verše 43–48). Pokud vám něco ubližuje, vyřízněte to! Neříká: „Pokud je něco příčinou pohoršení, zastavte se, přemýšlejte o tom, trochu se polepšete…“. Ne: „Řezat! Hned!“ Ježíš je v tomto radikální, náročný, ale pro naše dobro, jako dobrý lékař. Každý řez, každé prořezávání má vést k lepšímu růstu a přinášet ovoce v lásce. Ptejme se tedy sami sebe: Co je ve mně v rozporu s evangeliem? Co konkrétně chce Ježíš, abych ze svého života odstranil?
Modleme se k Neposkvrněné Panně Marii, aby nám pomohla být vstřícnými vůči druhým a bdělí vůči sobě.
Převzato z Vatican News, česká sekce
Přeložil Petr Vacík