Římskokatolická farnost Teplice – Trnovany

Adresa:

Zámecké náměstí 71/9
415 01 Teplice v Čechách

IČO:

63787792

Bankovní spojení:

Fio Banka 2400695939/2010

Informace v katalogu Litoměřické diecéze

Další odkazy:

Farnost
Kostel
Bohoslužby
Duchovní správa – kontakty

Historie kostela

Farní kostel je zasvěcen Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu. Později byl (a je) nazýván kostelem Božského srdce Páně, ale v Teplicích mu nikdo neřekne jinak, než Červený kostel.

Následující text je překladem z německého originálu. 

Dějiny katolického sdružení pro církevní výstavbu v souvislosti se slavnostním svěcením kostela Božského Srdce Páně v Trnovanech dne 24. října 1909 světícím biskupem 

Dr. Václavem Frindem z Prahy.

Sepsal: Josef Andreas Sebehan, bývalý katecheta obecné školy, od 24. října roku 1909 správce kostela Nejsvětějšího srdce Ježíšova v Trnovanech.

Kolem roku 1832 byly Trnovany idylickou dědinou mající sotva 300 obyvatel. Protože neměli svůj kostel, lidé navštěvovali kostel v Novosedlicích. K příležitosti svého sňatku povolila hraběnka Mathilda von Clary vystavět ke cti sv. Rocha kapličku v Trnovanech. 

Na obraze Panny Marie, ochránkyně Trnovan vidíme na jedné straně kostel Božského Srdce, na druhé straně kapličku, která “překážela provozu pouličnímu“ a proto byla zbořena.

Úcta k sv. Rochu byla dodržována plných 100 let prosebnými procesími do Novosedlic.

Po zbudování kaple v Trnovanech bylo povoleno v roce 1933 biskupskou konzistoří slavit svátek sv. Rocha tam.

Když byly otevřeny uhelné doly, vzrostl počet obyvatel, protože nově založený průmysl zajišťoval obživu. Z podnětu lidu vyšla myšlenka – ukládat peníze na dobročinný účel pro stavbu církevních budov. Tím byl dán základ „Sdružení pro fond pro církevní stavby“.

V roce 1898 byl pro trnovanské školy povolen katecheta bývalý františkán Josef Kirsch. Ten se horlivě účastnil zařizování kaple a později i stavby kostela.

Výuka náboženství se odehrávala ve školní kapli v přízemí v místnosti dívčí školy. Prvním inventářem byl křížový oltář, který je nyní v křestní kapli jakožto oltář Panny Marie Sedmibolestné.

Školní rada obstarala v roce 1899 většinu liturgických předmětů. Kalich, monstranci, většinu mešních rouch a prádlo z Vídně. Různí dobrodinci darovali ostatní potřebné předměty: zvonek v zákristii, mešní zvonky, aspergil atd. Ze sbírek bylo zakoupeno dobré harmonium. 

Po předčasné smrti katechety Kirsche stal se jeho nástupcem redemptorista P. J. A. Sebehan. Když přijal biskup Dr. Emanuel Schöbel jeho přísahu, upozornil ho na těžkosti v novém pastoračním poli slovy: „Trnovany jsou nejžhavější půdou v celém biskupství. Nemají kostel. Vaším úkolem by mělo být především jej postavit.“

Stavbě kostela předcházely dlouholeté těžkosti, nejen ze strany vlastních lidí, kteří byli spokojeni s novosedlickým kostelem, ale tehdejšími moderními proudy, které razily cestu heslu: „Pryč od Říma,“ a tím evangelizovaly nacionalisticky smýšlející odpůrce katolických snah. Také dřívější katolické sdružení pro církevní výstavbu se rozštěpilo na dva protisměry, v nichž v nekatolickém byli členové finančně mocnější (lékař, právník, statkář). Vzájemné nevraživosti zastavily stavbu základů na 8 let od roku 1899 až do roku 1907, ačkoliv sám císař František Josef povolil subvenční částku 60 000,- Kč.

Katolíci chtěli postavit kostel na náměstí. Protihlasy namítaly, že bude ohrožen klid věřících, že bude překážet provozu elektrické dráhy atd., a že bude lépe postavit kostel na konci aleje. Konečně kníže Clary povolil lámat kámen na Doubravském dvoře (čedič v pravidelných kvádrech). Řetenický majitel vápenky dodal hašené vápno, jiný továrník cihly, z labských lomů byly dodány bloky pískovce. Základy kostela jsou z vápence (proti vzlínání spodní vody) a jednoho metru betonu. Dalším stavebním materiálem je čedič, střed je vyztužen porfyrem, 2 přední sloupy jsou postaveny z cihel, ostatní z pískovce.

Duší stavby byl zednický mistr – nezištný pan Josef Gröschel, který společně s katechetou Sebehanem dodělával vsazování oken do betonu a jiné. Když byla stavba po mnohých překážkách hotova, ozývaly se ze všech stran hlasy kritiků:

Kostel měl být postaven trochu dále, zvětšilo by se tím náměstí a stavba by byla mohutnější. (Ano, kdo by hradil vydání zvětšené o 1 000 – 2 000 ,-Kč)

Kostel je příliš malý a z architektonického hlediska klenba poněkud nízká (opět velmi správně). I když spolek sv. Bonifáce v Praze se nabídl, že uhradí mimořádně zvýšená vydání, výnos obce zakazoval změnit ke stavbě určený výměr půdy. Překážky kladly i agitace protivníků, byl protest nad protest podáván zástupci obecní rady až na zastupitelství ve Vídni. Deputace byla z větší části liberální, vedena židovským továrníkem. Menšinu tvořili radikálové nacionalisté, kteří razili heslo „Pryč od Říma.“ Tehdejší starosta obce byl bezmocnou figurkou.

Proč nebyl kostel vyzdvižen výše? Jak by to bylo impozantní podsklepení s kryptou, společenské sály s rekvizitáři. Zase správně! Jak bychom to rádi vítali pro schůze katolického sdružení, správně! Avšak tehdejší činitelé neměli tehdy nejmenší pochopení pro katolické snahy.

Dlaždice byly objednány a pokládány továrnou z Košťan. Byli získání dárci pro malovaná okna. Malby na nich provedla Vídeňská firma. Mariánský obraz je také dar – je to reprodukce „Bílé Madony“ z Monte Casina. Původní obraz měl silný jednoduchý rám dobře pozlacený a byl zavěšen na stěně. Jeho dárkyně se zasloužila také o zakoupení lampy pro věčné světlo. Dárci byli: Spolek sv. Bonifáce v Praze, opat Meinrad Siegl z Oseka, Ústředí pro církevní výstavbu, biskup Schöbel, dárci z Francie a ze severní Ameriky.

Sotva byl dokončen postranní oltář, postranní dveře a skříň na bohoslužebná roucha, mohl být kostel vysvěcen. Pro stáří nemohl vykonat obřad biskup Schöbel. Zastoupil ho světící biskup Václav Frind. Arcibiskupský ordinariát poslal stříbrnou schránku s relikviemi dvou mučedníků. Na odpolední kázání byl slíben benediktinský kazatel z pražských Emauz. Ke slavnosti bylo pozváno obecní shromáždění.

Slavnost začala u dřívější kapličky sv. Rocha předepsanými modlitbami (tam jsem uložil svaté ostatky.) Po odříkání sedmi žalmů se průvod odebral k postranním dveřím na evangelní straně a obřad pokračoval litaniemi, trojím obcházením a vysvěcením zdí kostela zvenčí. Po vstupu dovnitř po zvolání: „ Attolite portas principes vestras … et introibit Rex gloriae“ byly chrám a oltář posvěceny a relikvie ve slavnostním průvodu odneseny z kapličky svatého Rocha. Nosítka s relikviemi nesli kněží: farář Meinl z Novosedlic, Zimler – ústecký děkan, kostomlatský pan farář a důstojný pán od svaté Alžběty. Průvod s ostatky vedl do kostela kaplan Sebehan, majitel klíčů kostela. To byl jeho triumf po všech těch bojích a utrpeních uplynulých let.

Po slavnostním pomazání oltářní menzy sepulcra, po zazdění svatých ostatků, pomazání kostelních zdí apoštolským křížem a dokončení posvátných ceremonií a svěcení nových oltářních pláten vyzval konsekrátor kaplana Sebehana, aby sloužil první nejsvětější oběť na nově posvěceném oltáři. Bylo tři čtvrtě na dvanáct hodin. Trnovanský mužský pěvecký sbor přednesl Schubertovu mši. Svatostánek byl vypůjčen z Dubí.

Tak stanul milý Spasitel v proměněné způsobě v poledne dne 24. října 1909 v kostele v Trnovanech, zasvěceném úctě jeho Nejsvětěšího srdce, aby těšil, žehnal a omilostňoval. Ve tři hodiny odpoledne bylo slavnostní kázání a svátostné požehnání. Kázal P. Graf Galen OSB z Emauz na téma: Hodie hui domui …“

Vybavení vnitřku a věže 1910. Harmonium ze školní kaple bylo na chóru již před svěcením. Školní bohoslužby se v zimě konaly ve školní kapli. Lavice s klekátky jsme rozpůlili – byly z nich čtyři. Za kazatelnu posloužilo dřevěné lešení potažené suknem. Socha Božského Srdce byla pořízená z darů. Také lavice s klekátkem pro podávání svatého přijímání byla darem a vyrobena stavitelem oltářů z Bohosudova. Hrabě Zdeněk Lobkowicz z Bíliny přispěl na zakoupení kazatelny. Jsou na ní reliéfy západních církevních otců. (stála 1785,- K a socha BSP 474,- K)

S jarním oteplením začaly školní bohoslužby v kostele. Oltář byl ze školní kaple přenesen do křestní kaple. O Velikonocích 1912 tam byl zřízen Boží hrob.

V roce 1910 byla dokončena věž a na ní vztyčena měděná koule s pozlaceným železným křížem. Jeden dárce se zasloužil o železný lustr. Roku 1932 byl rozdělen na horní a dolní a zavěšen před mariánský oltář a oltář sv. Rocha. 

Elektrické osvětlení provedla firma v Sobědruhách. Brzy po vysvěcení byl církevní vrchností schválen úředně pořádek bohoslužeb:

V 8 hodin – ranní mše s kázáním

V půl 10. – kázání a mše svatá

V 18 hodin večerní požehnání.

Na první neděli v měsíci pobožnost k Božskému Srdci.

Duchovnímu správci byl biskupskou konzistoří povolen roční obnos 100,- K až do roku 1914 mu byl vyplácen. 

V listopadu 1909 viselo na dveřích farního úřadu v Novosedlicích oznámení z litoměřické konzistoře, že nový kostel v Trnovanech není filiálním kostelem Novosedlic, nýbrž sui juris v kanonickém smyslu, je tedy spravován a spadá pod církevní vrchnost.

Když měl být pořízen hlavní oltář se sochou Božského Srdce, měl jsem na mysli sochu žehnajícího Krista v životní velikosti. Oltář, místo pro antipendium, sloupy s osvětlením atd. jsem chtěl mít obloženy mramorem. Ale cena požadovaná za provedení byla tak vysoká, že za tutéž mohly být pořízeny sochy do tří kapliček včetně provedení hlavní sochy.

V ten čas byla také čtena encyklika svatého Otce Pia X. „Boromeus mystica,“ ve které poukazoval na Lutherovy reformační boje proti luxusu v církvi a hýření. U Staroněmců to znovu podnítilo boj proti knížecí vrchnosti a shromáždili se pod heslem „Pryč od Říma.“ Svěcení oltáře muselo být tedy protiakcí a k ní úměrně volené kázání. V létě 1909 vypukla ve Španělsku zejména v Barceloně občanská válka, v níž bylo povražděno mnoho kněží, vypleněny kláštery a kostely spáleny. Vůdce povstání Ferrera byl chycen, odvezen a zastřelen. Bylo z toho veliké rozhořčení rudých a volnomyšlenkářů všech vrstev. V den, kdy mělo být svěcení kostela, svolali tito lidé protestní schůzi a dali do  souvislosti „Vraždu Ferrera a církevní svěcení“. Uspořádali ji dne 23. října v hostinci umístěném proti vchodu do kostela. Protože v novinách všech směrů nebylo řeči o několika zavražděných v Barceloně ale štvavě o popravě hlavního vůdce a skutečnosti byly podávány obráceně, upozornil jsem na to všechno příslušné politické úřady. A tak byly 24. října rohy ulic hlavně kolem kostela obsazeny četníky s bajonety až do poledne. Po vysvěcení kostela věnovali dárci jesličky, které byly vystaveny v křestní kapli, později u mariánského oltáře. První obrázkové křížové cesty byly černobílé tištěné na papíře.

Povýšení Trnovan na město

Sotva byly slouženy první bohoslužby v trnovanském kostele, podala trnovanská obecní rada žádost ke kabinetu kanceláře J. V. císaře, aby byly Trnovany povýšeny na město. Žádost byla už v dřívějších letech zasílána, ale protože převážná většina obyvatel šla za heslem „Pryč od Říma“, a tím vlastně také „Pryč od Rakouska“, nevěnoval jim císař pozornost. Povýšení města oslavila světská část na Doubravce, náboženská v našem a v evangelickém kostele. Slavnosti se zúčastnili příslušníci městské rady, požárníci, také pastor evangelické církve a tzv. presbyteriáni. Slavnostní kázání měl farář Meinl za slavné bohoslužby s bohatou asistencí. 

Zvony a hodiny

Toto vše se skončilo a přece byly Trnovany němé. Jednoho dne si mne povolal jeden soukromník trpící příznaky stáří. Zajímal se o finanční situaci naší fary a nabídl 11 000,- K, abych obstaral velký důstojný zvon. Ihned jsem jednal s firmou Herold v Chomutově. Dostal jsem návrh na pět zvonů i s montáží za 20 000,- K. Dárce si nepřál být jmenován, musel jsem jej tedy zamlčet. Část obnosu na zvony jsem měl po katechetovi Kirschovi, prostřední zvon slíbila zaplatit podporovatelka katolické věci. Dva dny byly zvony vystaveny za kostelem na dvou nákladních vozech. První neděli v říjnu sloužil kanovník Funk z Litoměřic. Přes granitové a pak dřevěné schody se neodvážil a proto zvony nesvětil, jen benedikoval. Sotva opustil prostor věže, rozlehl se tón zvonů přes město do přírody. Vydání za hodiny převzala také zmíněná slečna Em. Hassová. Ani ona nechtěla být zveřejněná jako dárce. (Píši o ní, neb tato kniha není psána pro veřejnost a ona jest již na pravdě Boží.)

V postní době bývala pobožnost křížové cesty v pátek v 19 hodin. Obrázky byly ještě ze školní kaple. Objednal jsem krásnou dřevěnou křížovou cestu. O první postní neděli byla slavnostně vysvěcena střekovským panem farářem v roce 1911. Všechna byla zaplacena dárci, jen čtyři poslední zastavení zaplatil střekovský farář františkán O. Kamshof. Roku 1911 byl zhotoven postní kříž. Postranní ramena byla osvětlena žárovkami a v postní době býval kříž vystaven nad tabernáklem. 

Církevní hudba

Za války jsem měl vyhlédnuté varhany v Dolním Rakousku. Avšak pražský spolubratr mi radil počkat až po válce. Tak až roku 1920 jsem se dozvěděl o varhanách na prodej v Podmoklech. Po vyladění byly dobré.